Seznamte se z bláznem, kterému když řeknete výlet, rozzáří se mu oči jako světýlka a kývne. Ano, mluvím o sobě. Je mi vlastně jedno kam, hlavně aby byla sranda.

Psal se rok 2015 a na tenhle výlet jsme jeli v červenci.

Pár mých kamarádů začalo s tím, že bychom mohli někam vypadnout, aspoň na den. Já opět nadšená slovem vypadnout, jsem proaktivně začala hledat výlety. V té době ještě docela neznalá ve světě lowcostových zájezdů aka výletů, zároveň né dost movitá na delší dovolenou s cestovkou, jsem se rozhodla hledat všude, ano i na slevových portálech.

Nevím jestli to nazvat úplně chybou, zprostředkovávají přece spoustu zájezdů. Podařilo se a našla jsem zájezd do Benátek, ano není to chyba v textu. Ptala jsem se nakonec mých dalších třech spolucestujících, jestli destinace, cena a termín je v pořádku. Všichni nadšení, tak jsem to začala zařizovat. Smlouvy, platby a nevím co ještě jsem zajistila a cestovní kancelář potvrdila. Pár dní před odjezdem mi ale CK napsala, že zájezd nemá dostatečnou kapacitu a, že se nikam nejede, byla to pro mě dost velká podpásovka. Přece jen jsem to všem slíbila.

Zachránila jsem situaci a přes několik, né uplně příemných telefonátů jsem nakonec s paní vykomunikovala jiný zájezd, dokonce myslím, že ve stejný termín a taky do Itálie ale do Verony, přes jezero Lago di Garda. Volala jsem to zbytku ve stylu, mám dobrou a špatnou zprávu, kterou chcete slyšet první.

Setkala jsem se snad se všemi reakcemi, je mi to jedno, jasně proč ne a já chtěla do Benátek. Stálo mě to dost úsilí a volání s né úplně milou paní, během asi 2 hodin jsem sehnala něco jiného, než jsem vybrala zájezd do Benátek bylo Vám to jedno, tak co teď děláte. Říkala jsem si. Postavila jsem je teda před hotovou věc, jedeš nebo ne? Nakonec se vymáčkli, že teda jo a jeli jsme.

Kdybych to tušila, asi je nechám doma…

Byl tu ten osudový den, všichni nabalení jak na roční zájezd. Vtipné! Dream team Řízek (můj nejlepší kamarád), jeho máma Iveta a naše společná kamarádka Bára. Všechno to vypadalo narozdíl od předešlích dní snově, né na dlouho. Vyjížděli jsme z Brna do Prahy, kde jsme měli chvilku čas a potom směr Itálie. Potkali jsme se, nasedli do autobusu a tadá na výlet.

Není to se mnou růžový

Žlutej nás vyhodil na Florenci a jako dost silný kuřák, který bez nikotinu prudí, jsem vyrazila od autobusu rovnou tam, kde si můžu zapálit. Jako znalec a často pokutovaný jedinec, jsem si na to dala pozor. Už si ani nepamatuju, kolik mi za kouření na Florenci naúčtovali minule.

Panika začala, když jsem rychlím krokem opouštěla autobus a ty dvě spolucestující asi žily v tom, že je tam nechám umřít a tak začaly, proč jako nepočkám. Na to nemám nervy! Řízek jako jediný pochopil a tlapal to podobným tempem za mnou, bez diskuze a otázek. To je možná ten důvod, proč s ním i nadále cestuji a s ženama ne.

Po mém malém výbuchu a minimálně dvou cigaretách se situace uklidnila a kdosi zahlásil, že má hlad. Jako ,,vedoucí,, téhle sebranky jsem je vzala na mekáč do Paládia. Mohla jsem být originálnějsí a vytasit lepší restauraci ale na co, tohle sklidilo úspěch. V Paládku jsme teda došli do baštící zóny. Vysvětlila jsem, že každá restaurace má svůj sektor a tam kde si jídlo koupí, ho musí sníst. Když někdo něco odkýve, počítáte s tím, že je to ok a rozumí tomu. Opak je pravdou. Začínám chápat věčně napruzený učitele! Co myslíte, sedli si tam kam měli? Ani prd. Vyhnali je od tam? Ano. Pohádala jsem se s nima? No jistě!!!

Jsem dost nervák, to je o mé maličkosti známé, nejvíc, co mě dokáže vytočit, je ignorantství. Pak si moc nepamatuju co se dělo, měla jsem nejspíš černo před očima. Řízek každopádně další bod za pochopení a nerýpání! 

Jak jsem předtím psala, mám okno, takže jsme nejspíš někde chodili. Na to, že jsem měla chuť je zabít ale vypadají šťastně :D. Jinak musím podotknout, že Řízkův táta dělá nejlepší cestovní svačinky!

Už snad klid

Všichni tak nějak v pohodě, jsme vyrazili zpátky na Florenc. Počkali jsme chvilku na autobus, kde vylezla delegátka, dala nám místa, posbírala zbytky cestujících a jelo se. 

První věc která nás trochu znejistěla byla ta, že autobusák zabloudil už za Prahou a jednou vesnicí jsme jeli asi 4x. Potom už byla tma, takže bylo bezpečnější spát a nevidět co se děje venku.

První zastávka kterou si pamatuju, byla někde v Alpách. Zmatená a  rozlámaná jsem vylezla na nějakou rychlostní hygienu, kafe, cigáro a snídani. Ivča mě poprosila, jestli bych jí taky nevzala kafe, říkám ok. Ptala jsem se jaké ale prý je jí to jedno. Stála jsem asi kilometrovou frontu, protože to vypadalo jako nejoblíbenější benzínka všech na světě, hlavně tohle ráno. Koupila jsem dvě kafe, croassant. Bylo by lepší kdybych byla chobotnice, protože nedostatek rukou mi komplikoval situaci, takže jsem vrazila nějaké paní croassant ať ho podrží, dala do pusy cígo a vesele si to směřovala k autobusu. Ivě se mé espresso nelíbilo a začala něco s tím, že takový kafe nepije.

Nasrat mě hned po ránu není dobrá taktika a je to velmi jednoduché. Udělala to. Nebyla schopná ani říct Řízkovi aby mi podal foťák, což mě rozbilo úplně a nějakou dobu jsem se s ní nebavila, takže vlastně skoro žádné fotky z Alp nemám.

Tichá cesta autobusem měla taky něco do sebe. Jakoby to paní průvodkyně tušila a začala nám vykládat o krásách Itálie, lokálních věcech, vínu atd. Bylo to celkem zajímavé, i když po hodině už docela nudné, bez žádného důležitého infa o tomhle zájezdu. Myslela jsem si, že to ještě příjde ale nepřišlo. Důležité věci totiž neříkala do mikrofonu, nýbrž až se jí začali rozcházet lidi.

První zastávka Lago di Garda. 

Krásné jezero, v češtině tuším Gardské. Nějvětší jezero Itálie. Krásné, i v červenci ale ledové.

Šla jsem tam po kotníky a myslela jsem, že vytáhnu kostky ledu. Plavat bych tam nešla, Řízek jako jediný z nás čtyř to dal a za to má můj obří obdiv.

Po koupání jsme šli do malého městečka, kde jsme měli volný program. Spousta spolucestujících využila možnost lanovky na Monte Baldo. My jsme chtěli spíš poznávat městečko a taky přišel hlad. Opět :D. Počkali jsme než průvodkyně řekne co a jak, v kolik sraz a vyrazili na vlastní pouť.

Procházeli jsme se, byli se podívat na ovocných trzích, hrad na skále a na kouzelné malé obchůdky. Nakoupili nějaké magnetky a suvenýry které ocení nejedna babička.

Itálie je také krásná svými malými uličkami, které skrývají poklady všeho druhu.

Byli jsme se projít na “vodní hrad“. Ohromná turistická atrakce. Hrad má ale opravdu zajímavé věže a cimbuří.

Potom už jen zmiňované jídlo a tadá o kus dál!

Verona

Autobusem jsme dojeli do Verony, na depandanční parkoviště a bylo nám řečeno, že od tam zase budeme odjíždět. Zastavil autobus a průvodkyně se ztratila. Skvěle! Nikdo nevěděl, co má dělat. Bára šla za řidičem, jestli neviděl naši průvodkyni, nebo jestli neví něco víc než my, nevěděl. Čekali jsme jak trubky u autobusu, když se teda vyřítila ani nevím od kud průvodkyně, se slovy, že jsme teda všichni vyčůraní a můžeme jít. Nebyli jsme, logicky, nikdo nám totiž nic neřekl. Tak teda s protáhlým obličejem zahalekala cosi, že když si pohneme tak počká. Tak celý autobus vyrazil. Samozřejmě to nemohlo být rychle, protože než se vystřídá dav, trvá to.

Poznávání nepoznaného

Znovu jsme se seskupili a vyzazili do města. Někde v půlce nás zastavila a oznámila, že nemá zřízenou průvodcovskou licenci po Itálii a proto nás dovede do města ale máme si chodit po své ose. Perfektní, když si zaplatíte zájezd s průvodkyní. Rozdala mapy ukázala směr, řekla kde je sraz a šla.

Zapomněla jsem dodat, že součástí zájezdu byla i typická italská opera, na kterou jsme měli večer jít. Je to první fotka z těchto dvou a budova ve které se opera hraje nese jméno Aréna. Takhle impozantní stavba se nachází na náměstí Piazza Bra.

Nakonec abych paní průvodkyni tolik nekřivdila, vzala nás trochu blíž a ukázala, kterým směrem je Juliin balkón.

Vyrazili jsme teda vzhůru za památkami. První co jsme potkali byla zeď zamilovaných.


Pokud jste romantická duše, tohle by Vám mohlo udělat radost. Dále jsme pokračovali k Juliině balkónu a soše Julie, prý když na ní šáhnete nosí štěstí. Docela vtipné, když vezmete v potaz informaci, že takhle dívka nikdy nežila a je smyšlená.

Jinak bych chtěla podotknout, že bylo 45 stupňů na slunci! Pozitivní bylo, že na ulicích jsou veřejná pítka, takže můžete stále dopouštět vodu.

Když jsem se balila na tuhle dovolenou, nějak jsem vypla svého cestovatelského ducha a nevzala si nic na převlečení, takže z centra Verony mám opravdu slušivé bílé vytahané tričko, které je naštěstí bavlněné, bohužel nic lepšího za ty peníze ke koupení nebylo. Převlíkala jsem si ho na záchodě jedné restaurace a můžu říct, že ta titěrná kabinka byla nic moc… Normálně nevyprané věci z obchodu nosit nemůžu, protože se osypu ale bylo mi to jedno. V restauraci kde jsem se převlíkala jsme si nakonec dali jídlo. Měla jsem špagety (v Itálii, jak nečekané). Byly dobré!

Kulturní zážitek

Přesunuli jsme se do Arény na operu. Čekala na nás paní průvodkyně která zase malinko nezvládla situaci a její dav se jí začal postupně ztrácet u různých vstupů. Opera byla skvělá, paní před náma měla program v angličtině, tak jsme zhruba tušili o čem to je. Nevýhoda Arény byla ta, že kameny na kterých jsme seděli měli asi 1000 stupňů a nedalo se na nich vydržet. Dávali jme pod sebe co šlo, aby jsme se nespálili. Bylo to jak sedět na grilu.

Když se odprostím od spáleného zadku a oteklých nohou z horka, bylo to fajn.

Odjezd domů

Sraz jsme měli v 9 na náměstí, byli jsme tam 8:50 a tak jsem řekla, že jdu ještě na záchod. Přidalo se ke mě dost lidí, vtipné bylo, že jak jsme šli dovnitř přišla průvodkyně a bylo jí úplně jedno jestli jsme všichni nebo ne. Zahlásila jdeme a šlo se. Moje skupinka se jí snažila vysvětlit, že dost chybí ale bylo jí to jedno. Courali se a otáčeli aby mě viděli. Vylezla jsem a doběhla je, ale co zbytek? Na srazu jsme taky přece nebyli všichni, ani nepočkala. Zhádala jsem se s ní, bez reakce. Natahovali jsme dav aby nás naši viděli, jí to bylo jedno, kdyby jsme se ztratili, tak je jí to taky fuk.

Nakonec nás někteří doběhli a někteří volali kde je. Odjeli jsme všichni! Nevěřila jsem tomu 😀

Kdybych měla zhodnotit tento výlet, co se týče mých spolucestujících, pořád jsme jedli a občas se hádali takže typická Itálie. Co se týče výletu jako takového, nemuselo to být v takovém presu. A paní průvodkyně? Psala jsem na ní zlou recenzi kde jsem i napsala, že si nemyslím, že ona by neměla dělat tuhle práci. Absolutně neempatická osoba.

Výlet bych si klidně zopakovala, nýbrž po své ose. Třeba s jiným průvodcem by to bylo lepší, kdo ví.

Vždy se snažte spoléhat na sebe i když jedete s průvodcem, nebuďte ovce!

Díky za přečtení!!

Follow by Email
Facebook
Facebook
Instagram

© Claire Wöhl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *