Bylo to v listopadu 2016. Růžové brýle na očích, s pocitem, že se nemůžu mít lépe. Ostatní viděli víc než já, říkali mi to, ale neposlouchala jsem. Měla jsem pocit, že ON byl ten pravý. S úsměvem a odstupem několika let říkám, že nebyl. Byla to však jedna z nejlepších zkušeností v mém životě.

S panem Dokonalým jsme plánovali dovolenou dlouho. Myslím, že jsme byli před touhle dovolenou v Chorvatsku. Jak typické :D. Uměl srbsky a říkal, že všude na Balkáně mluví podobně a tak jsem nechala výběr destinace na něm. Vybral Makedonii. Proč ne? Nikdy jsem tam nebyla a z mého rychloběhu na Googlu to vypadalo dobře.

Rezervovali se letenky, ubytování a všechno klapalo jak mělo. Odlet jsme měli z Bratislavy a on nás komfortně dovezl až na letiště nebo spíš kus od letiště. Zaparkoval kdesi u plotu a vytočil kola tak, že i kdyby tam nemohl stát, nedostane botičku. Je to fištrón!

Nebylo to ani kousek ani daleko

Kufry, tašky a nevím, co ještě, jsme měli na sobě navěšené a ťapali jsme na letiště. Cesta byla opravdu divoká. Zvládli jsme takovou lehčí turistiku už před odletem :D. Bylo sychravo a naše cesty vedly přes rozbahněné pole. Vypadali jsme, že jdeme bůhví z jakých končin. Když tak přemýšlím, stálo to za ušetřenej peníz? Vlastně asi ano. Dovolené jsou o poznání a zážitcích přece.

Makedonie 

Let byl rychlý a bez komplikací. Když doletíte do Makedonie, letiště vám napoví, co Vás asi čeká. Všechno je na počest Alexandra Velikého.

Tohle je například obří socha přímo na letišti. Letiště je také pojmenované po Alexandrovi Velikém.

Protože jsme doletěli dost pozdě, jeli jsme se rovnou ubytovat. Nejlepší pro nás bylo vzít si taxík. Chci jen dodat, že Makedonie je levná země, stejně jako například Srbsko.

Ubytování

Ubytování jsme měli řešené přes aplikaci Airbnb. Pronajmutý jsme měli celý byt. Bylo to tam moc hezké. Měli jsme krásnou kuchyň a pěkný výhled. Koukali jsme například na kopec Vodno, kde stojí Kříž tisíciletí a ve tmě krásně svítí. Počasí nám nepřálo, tak jsme se na kopec nebyli projít. Pokud vám výjde čas, běžte. Jezdí tam autobus přímo z centra. Pěšky asi 15km.

V bytě bohužel nebyly základní věci na vaření a nás nenapadlo nic koupit, takže když jsme dělali pljeskavicu na pánvi. Pánev jsme až do konce pobytu nemohli používat. Odmočování spáleného zabralo asi 3 dny. Předbíhám v příběhu ale.

První den po decentním zabydlení jsme vyrazili do města se najíst. Našli jsme typickou restauraci a protože byl listopad, byla celá pokrytá světýlky. Připomnělo mi to naše supermarkety s vánočním zbožím už od října. Nečekala jsem, že to bude můj záchranný bod. Děkuji za světýlka, jinak bych tam bloudila do teď. Sakra, zase předbíhám… Hrála tam živá hudba a jídlo bylo výborné. Naučil mě jíst místní dobroty a já mu za to děkuju. Jen pozor na čevapi. Připomíná to naše čevapčiči ale je to z jehněčího a já, která jehně nikdy nejedla, jsem s tím nebyla úplně ok.

Druhý den

Oba jsme spáči a myslím, že se ani nic nezměnilo, když spolu nejsme. Aspoň  já teda spím, co to jde.

Vstali jsme, dali kafe a šli hledat nejbližší obchod s jídlem. Bingo! Našli jsme pekárnu a lepší makovej závin jsem v životě nejedla. Upozorňuju, že je to opravdu kus buchy a náplň nešidí. On si dal burek. Musím uznat, že byl fakt super. Vyrazili jsme se na výlet. Procházeli malými uličkami a dostávali se blíž a blíž centru.

Skopje je krásná v tom, že se tu kloubí různá architektura. Tohle město dělí řeka Vardar na dvě části, které jsou velmi odlišné, architekturou i náboženstvím.

Když jsme šli do centra (čteme čentar), procházeli jsme kolem nákupáku a vysokého domu. 

Krása stíhá nádheru

To místo mě ohromilo! Budovy kolem řeky Vardar byly honosné a trochu ve mě evokovaly budovy z Budapešti. Procházeli jsme promenádou se spoustou malých dřevěných kiosků kde se prodávaly knihy. Měla jsem chuť si nějakou koupit, ale nerozumněla jsem jim.

Přešli jsme na druhou stranu, aby jsme se mohli budovami kochat. Nebyli jsme tam v nějaké speciální době, v době rozbrojů nebo tak. Věc, co mě však zarazila byla, že všechny státní budovy byly postřílené paintbolkou.

Všechno je tam opravdu kousek. Když jsme procházeli kolem budov, fotila jsem je. Když jsme procházeli kolem soch vojáků a Alexandra, fotila jsem je taky. A že jich je 😀

Turecká část

Přemístili jsme se do starého města nazývaného Stará či Turecká Čaršija. Bylo to jako samostatné město se spoustou kaváren, barbershopu nebo spíš holičství a jiných řemeslných obchůdků. Měli i svůj trh (Pazar) kde jsme si dali čaj. Najdete tam všechno – ovoce, oblečení nebo třeba koření. Někteří místní Vás nejspíš budou strašit, že tam není bezpečno ale cítila jsem se tam dobře a bez ohrožení.

Budou Vám tam nabízet cigarety, nekupujte je, nejsou okolkované a vypadají, že je někdo balí doma. Cenový rozdíl oproti trafice? Skoro žádný. V této části Makedonie najdete také mešity které když se rozezvoní, všichni se utíkají modlit. Mešita která jde nejvíc vidět se jmenuje Mustafa Paši.

Budete potkávat pejsky, jsou plaší, mají hlad a žízeň. Kdybych mohla odvezu je všechny. Můj pes by z toho ale asi něměl radost. 😀

Pokud jste muž, doporučuju zajít na holení břitvou. Tohle řemeslo tam dědí syn od otce po mnoho generací. Musím uznat, že jejich péče a rychlost je neskutečná. Doporučuju holiče v první uličce, má bílé dveře a pod sklem stolu nějaké české bankovky.

Procházeli jsme kolem pamětníku Holokaustu. Cestu Vám neřeknu ale nějak úspěšně jsme se dostali ke sportovišti, aréně Filipa II.. Byl kolem moc hezký park. Cestou zpět jsme šli přes most, který hlídají dva lvi a potkali tetovací studio. Udělalo mi to radost i kdyby jejich práce byla nic moc.

Šli jsme do nákupního centra jak jsem psala výše a koupila pljeskavicu. Trochu bych to přirovnala k našemu holandskému řízku. Urputné smažení na pánvi bez oleje jí nedělalo dobře a tak se stala součástí pánve. Zbytek story už znáte :D.

Další den

Ráno bylo škaredě a pršelo. Čekali jsme dokud nepřestane a když to bylo lepší, vyrazili znovu do města. Večer jsem totiž našla, jaké památky jsem ještě neviděla a když něco chci, jsem hrozně otravná…. Tak jsme šli 😀

Potkali jsme mnoho soch kousek od místního divadla ale nebylo v mých silách vyfotit všechny.

Pořád se docela dost smrákalo a vypadalo to, že bude pršet. Zůstávali jsme ostražití. Byl to předposlední den a člověk nechce vozit domů mokré oblečení.

Byli jsme se podívat u pamětního domu Matky Terezy. Svojí architekturou je dost specifický.

Jako další mě ohromilo staré vlakové nádraží. Působí depresivně. Po zemětřesení které v Makedonii zasáhlo se mu zastavily hodiny. Místní zaseklé hodiny mají jako připomínku.

Projíždím zpětně fotky a zjístila jsem, že nemám žádnou fotku jejich slavného náměstí. Uprostřed je Alexander na koni. Zajímavostí je, že kvůli nepokojům s Řeckem se socha oficiálně jmenuje bojovník na koni.

Skopje a hlavně její centrum je speciální i počtem soch. Mezi dvě mé nejoblíbenější patří býk podobný tomu v New Yorku a žebrák.

Pořád bylo hnusněji a hnusněji a tak jsme to rychlým krokem vzali zpátky směrem k ubytování. Potkali jsme malý zábavní park, irský pub a restaurace v lodích.

Pak to přišlo…

Byli jsme už skoro doma. Bydleli jsme kousek od autobusového nádraží. Všude byly bary a kasína. Přišla ta zlomová chvíle naší dovolené. Měl problém s hazardem a mě to nedocházelo. Pršelo a já chtěla domů ale mu to bylo jedno… Zeptal se jestli půjdu do kasína s ním. Díky nějakým osobním věcem jsem odmítla. Vrazil mi do ruky klíče se slovy, tak běž a zmizel. Jak jsem si byla jistá ve svých botách, nebyla jsem. Nevěděla jsem kam mám jít ani jak se jmenuje ulice na které bydlím. Bloudila jsem místy které jsem měla pocit, že znám, ale neznala jsem. Celé tohle trvalo asi 40 minut, ale mně to přišlo jako věčnost.

Našla jsem cestu kterou jsem asi někdy šla. Plná nenávisti a dalších smíšených pocitů jsem prostě šla. Chvilkama jsem si říkala, že kdybych se ztratila, třeba by mu to došlo co udělal… 

Ta cesta byla správná, v dálce jsem totiž viděla tu svítící restauraci. Vánoční světýlka mě zachránila. Díky bohu! Spadlo ze mě veškeré napětí. Byla jsem před domem. Promočená ale šťastná.

V obchodě naproti domu jsem koupila pivka a šla na byt. Naivně jsem doufala, že mu to celé došlo a hned příjde.

Přišel asi za 3 hodiny, nevím jestli vyhrál nebo ne a bylo mi to jedno. Koukal na můj nasraný výraz a myslím, že tím co řekl to celý uzavřel… “Proč si nasraná, já jsem zmokl a taky se ztratil, tak co.“ Konec diskuze. Měla jsem chuť řvát, ale místo toho jsem si ustlala na tuhle noc na gauči.

Poslední den

Díky bohu za to, letělo nám letadlo ráno. Nebavili jsme se, jen se míjeli. Divný pocit být v cizí zemi, bytě a nově i s cizím mužem. Odletěli jsme.

V Bratislavě naštěstí zůstalo auto, kde mělo být. Bez pokuty. Díky bohu, že už jedu domů. Těšila jsem se. Po cestě, někde na dálnici jsme se v klidu rozešli s tím, že tohle nemůže fungovat. Přiznal se, že i z bytu v noci utíkal hrát.

Lidi holt nepoznáte, když nechtějí.

Byla jsem doma, sama a vlastně ani né smutná. Spadly mi růžové brýle, ale byla jsem za to ráda.

Dovolená jako taková byla super. Skopje má kouzlo, ten člověk ale ne. Už ne!

Na vás proto apeluju, pokud nechcete lítat nebo cestovat samotní, najděte k sobě někoho, s kým si opravdu rozumíte nebo si to aspoň myslíte. Není nic horšího než tichá domácnost nebo hádky na dovolené.

Hlavně si užívejte a relaxujte!

Díky, že jste dočetli až sem! Budu ráda, pokud můj blog budete šířit dál nebo mi tu necháte nějaký komentář. Pokud máte dotaz, napište mi.

Follow by Email
Facebook
Facebook
Instagram

© Claire Wöhl

2 Comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *